Národní muzeum bylo založeno před dvěma stoletími, ale teď je v mnohém úplně jiné. Moderní. Určitě se bude líbit dnešním dětem, pro něž jsou současné expozice rozhodně přitažlivější než dřívější podoba. Historická budova Národního muzea prodělala v minulých letech zásadní rekonstrukci a nyní se v ní otevírají nové expozice. Siemens byl při tom.
Návštěvníci procházejí expozicí nazvanou Zázraky evoluce. V jednom sále mají najednou pocit, že se ocitli pod mořem. Modravé světlo vyvolává dojem, že se nad nimi vlní vodní hladina. Z videoprojekce na stěně jako by přímo mezi ně plavali mořští živočichové. A všude kolem jsou samozřejmě exponáty z podmořské říše, nasvícené tak, aby vzbudily pozornost a současně působily dojmem, jako by byly ve svém přirozeném prostředí. Nesmírně realisticky působí například korálový útes plný pestrobarevných korálů a sasanek. Je ve velké vitríně plné lehce proudící vody, v níž si hrají sluneční paprsky... Ale ne, kdepak, žádná voda. Tohle je iluze vytvořená brilantně vyladěným osvětlením. „Ve vitríně voda být nemůže, byla by příliš těžká a historická podlaha by ji neunesla,“ vysvětluje Kristýna Schovánková z oddělení marketingu Národního muzea. „Proto tu pomohla promyšleně umístěná světla.“
Osvětlení expozice a dalších postupně otevíraných sálů, tedy přes dva tisíce světelných zdrojů ve zdejších vitrínách, naprogramoval český Siemens. Neměl na starosti jenom světlo, ale i regulaci veškerých technických zařízení v budově, včetně vzduchotechniky, energetických, zabezpečovacích a dalších systémů.
„Jsme zvyklí zajišťovat administrativní budovy, ovšem takto rozsáhlé muzeum a jeho expozice, které vyžadují zcela specifické osvětlení, jsme zatím nedělali. Už kvůli vystaveným exponátům to je skutečně moc zajímavá práce,“ shrnuje Vítězslav Růžička ze Siemens Smart Infrastructure. „V Národním muzeu jsem byl jako malý kluk a z té doby si samozřejmě pamatuji zdejší velrybu a také vitríny s nerosty. Jako spousta Pražáků si říkám, že všechny památky mám prakticky v sousedství a můžu se do nich kdykoli podívat. Ale nejdete tam. Takže jsem se do Národního muzea nakonec znovu dostal až teď při rekonstrukci Historické budovy. Musím říct, že nové expozice jsou působivější, poutavější, fakt se mi líbí,“ uznale říká Vítězslav Růžička. A hned dodává: „Nejenom proto, že jsme je osvětlovali my.“
Právě světlo hraje v novém pojetí expozic velkou roli. Navrhla je mezinárodně uznávaná světelná designerka Pavla Beranová a pracovali na něm další odborníci. Technologie Siemens pak zajistily, že se každičký světelný zdroj v každé vitríně dá samostatně ovládat. V základním nastavení má přesně danou intenzitu a barvu. Některé exponáty, například minerály, zvýrazňuje speciálně vybrané ultrafialové světlo. Osvětlení se zpravidla rozsvěcuje a zhasíná automaticky ve stanovený čas, obsluha ve velínu v suterénu muzea pouze dohlíží na to, jestli je všechno v pořádku.
„Ale náš systém umí mnohem víc,“ zdůrazňuje Vítězslav Růžička. „Intenzitu každého světélka dokážeme měnit z velínu anebo úplně jednoduše bezdrátově na tabletu. Autoři expozic tak mohou podle potřeby pozměňovat vizuální kompozici každé vitríny, měnit v ní důraz na vybrané detaily v každé scéně a vlastně i její náladu a vyznění. A využít toho mohou i průvodci. V praxi samozřejmě nebudou manipulovat s každým světélkem zvlášť, to by je zdržovalo a ani jim to nepřísluší. Mají v tabletu přednastavené programy osvětlení, a když provádějí návštěvníky jednotlivými sály, mohou si snadno přepínat výraznější osvětlení na ty exponáty, o nichž zrovna mluví.“ Ve fázi dokončení je i systém, který díky pohybovému čidlu umožňuje rozpoznat, že se k vitríně přiblížil návštěvník, a přisvítí mu ji.
Zázraky evoluce, zahájené v září 2021, jsou jednou z už otevřených nebo připravovaných přírodovědných a dějepisných expozic v Historické budově Národního muzea. V celkem šesti sálech na ploše dvou tisíc čtverečních metrů a s půldruhým tisícem unikátních vystavených předmětů představují jednu z nejmodernějších přírodovědných expozic v Evropě. Pracovníci Národního muzea ji připravovali pět let ve spolupráci s biology, preparátory, ale také umělci a odborníky na informační technologie. Živočichové jsou představováni v přirozeném prostředí a také v pohybu. Jedinečné vzácné historické exponáty doplňují nová vycpaná zvířata, případně jejich zcela realistické modely.
Expozice přibližuje návštěvníkům bohatství přírodních druhů žijících ve vodě, na souši i pohybujících se ve vzduchu. Současně při tom představuje vývojové kroky, které živočichové překonali na své pouti k osídlení téměř všech koutů naší planety. Návštěvník se samozřejmě sám rozhodne, jak k expozici přistoupí. Může si ve výstavních sálech jednoduše všímat zvířat, která se mu zalíbí, a přečíst si pár údajů o nich. Jeden příklad z opravdu mnoha: Kdo chce, se například dozví, jak snadno rozpoznat lachtana od tuleně, i když vypadají pro laika zdánlivě stejně. Lachtan dokáže zadní nohy podsouvat pod tělo, takže se na nich pohybuje po souši. Zato tuleni mají zadní ploutve trvale nasměrované dozadu a na zemi se mohou jen plazit. Druhou možností, jak prohlídku expozice pojmout, je blíže si všímat jejího celkového poselství. Výstava totiž elegantně a srozumitelně ukazuje, jak se často rozdílné organismy přizpůsobovaly odlišným podmínkám na různých místech zeměkoule a jakými fascinujícími evolučními cestami při tom prošly, aby přežily do současnosti. Návštěvníkům, kteří mají zájem, to otevírá nové pohledy na existenci života kolem nás.
Velrybí kostru doplňují zbrusu nové modely zvířat, včetně žraloka bílého, plejtváka malého a také největší model krakatice obrovské na světě – rovněž visí u stropu a má délku 17 m, což zhruba odpovídá největším exemplářům v přírodě. Tento obrovský hlavonožec žije v mnohakilometrových mořských hloubkách a o jeho existenci mořští zoologové věděli jen díky mrtvým jedincům vyvrženým na břeh. Teprve v roce 2004 se tuto krakatici podařilo poprvé živou vyfotografovat v jejím přirozeném mořském prostředí.
Ale jsou tady také exponáty úplně titěrné – tím nejmenším je kleštík včelí, sotva milimetrový roztoč, který způsobuje včelí onemocnění varoázu. Tvůrci expozice se snažili představit živočichy co nejvíce jako v jejich přirozeném prostředí a zdánlivém pohybu. Do toho vstupují videoprojekce ze života zvířat, jejich nahrané přirozené zvuky. Při trošce fantazie se návštěvník ocitá jakoby ve skutečné přírodě, v níž nad hnízdícími čápy přelétává sova, ptáci pečují o svá vejce a lední medvěd zvažuje, zda skočí na jinou ledovou kru. Interaktivita je dnes požadavkem popularizace v muzeích. Návštěvníci se tady podívají do tlamy zvětšené hlavy zmije, zkusí si, jakou sílu je nutné použít k zavření otevřené obří mušle, mohou navádět mnohonožku úzkými podzemními chodbičkami. Speciální kvízy jsou určeny dětem. „Expozice je složena tak, že osmdesát až devadesát procent exponátů jsou reálná, vycpaná zvířata. Zbytek jsou velmi přesně udělané modely,“ popisuje Ivo Macek, ředitel Přírodovědeckého muzea, které je součástí Národního muzea a jež připravilo i expozici Zázraky evoluce. Jak dodává, při přípravě spolupracovali s devíti nejlepšími preparátory zvířat v Evropě. „Doby cestovatele Emila Holuba, kdy objevitelé mohli střílet exotická zvířata, jsou naštěstí pryč. Na nové exponáty jsme použili uhynulá zvířata ze zoologických zahrad ze světa, ovšem preparovaná tak, aby nevypadala jako mrtvá. Ze starších sbírek jsme pak restaurovali a vystavili ty nejvzácnější kusy, například velekraby japonské z 19. století,“ popisuje ředitel Macek.
Příprava exponátů nebyla obvyklá. Autoři si předem promysleli koncepci a návrh jednotlivých vitrín, a pak se rozhodli, v jaké co nejpřirozenější pozici v nich živočichové budou. „Podstatné pro nás je, aby exponáty už svým vzhledem, umístěním a také osvětlením zaujaly co nejširší publikum. Výstavu jsme pochopitelně připravovali ve spolupráci s mnoha odborníky, aby bylo vše vizuálně atraktivní,“ říká Ivo Macek. „Návštěvníci se mohou snadno orientovat v informacích u exponátů. Základní informace jsou napsány velkým písmem. Další popisky, které už jdou do hloubky a jsou určeny zájemcům o danou problematiku, zaznamenáváme písmem menším. Odborníci pak mohou pro své vlastní výzkumy využít ještě exponáty v našich depozitářích, tato expozice totiž cílí hlavně na širší veřejnost,“ popisuje ředitel Macek a připomíná tak, že Národní muzeum není jenom místem pro popularizaci vědy mezi veřejností, ale také špičkovým vědeckým pracovištěm.
Při projektování osvětlení expozic Národního muzea pracovníci Siemens využili svých osvědčených technologií adaptovaných právě na potřeby muzea. Pro osvětlení vitrín instalovali rozvaděče systému Měření a Regulace (MaR) s regulátory pro řízení osvětlení DESIGO PXC3. Rozvaděče jsou v drtivé většině umístěny v dolní části vitrín a napájeny z podlahových přípojnic, kde jsou zásuvky 230 V a také datové zásuvky sítě LAN, která slouží pro komunikaci regulátorů pro řízení osvětlení PXC3 s nadřazeným dispečerským grafickým pracovištěm DESIGO CC.
Pro řízení světel byly použity dva typy regulátorů. Pro část vitrín, v nichž jsou osazena pouze světla s komunikačním rozhraním DALI, byl použit regulátor PXC3.E16A-200A. V druhé variantě byl použit regulátor PXC3.E72A-200A, který dokáže pomocí přídavného modulu TXM1.6RL ovládat i světla bez sběrnice DALI v režimu on/off. Každé světlo bylo při instalaci opatřeno unikátním štítkem, ve kterém je zakódováno číslo místnosti, vitrína, do které patří, označení sběrnice DALI a pořadové číslo ve vitríně. Pod tímto kódem vystupuje světlo v SW regulátoru PXC3 a v dispečerském pracovišti DESIGO CC. Zde si pracovníci muzea mohou nastavit intenzitu každého světla individuálně a takto vytvořenou scénu si uložit. Struktura řízení dovoluje pro každou vitrínu vytvořit až deset libovolných scén, které lze volit manuálně nebo podle předem připravených časových rozvrhů.
Běžný návštěvník z toho pochopitelně vidí jenom to, že muzeum mu nabízí působivé zážitky, aniž by poznal, kolik moderní techniky je za nimi skryto.
Národní muzeum je nejstarším muzejním ústavem v Čechách a také současným největším správcem muzejních sbírek v České republice.
Založeno bylo jako Vlastenecké muzeum v dubnu roku 1818 slavnostním provoláním české šlechty a zástupců akademické obce. V té době samozřejmě ještě nemělo žádné samostatné sídlo, a tak se sbírky shromažďovaly v minoritském klášteře svatého Jakuba na pražském Starém Městě a také v soukromých bytech. Stálým sídlem se pak stal Šternberský palác na Hradčanech.
Přírodovědec hrabě Kašpar Maria ze Šternberka muzeu daroval své paleontologické sbírky a evropský herbář s více než 20 000 položkami, hrabě Josef Krakovský z Kolovrat věnoval knihovnu se stovkou středověkých iluminovaných rukopisů a hrabě František z Hartigu svou sbírku 600 vycpaných zvířat. Základ muzea byl položen. V muzeu pracovali čelní vědci a umělci, třeba literární historik, etnograf a spisovatel Pavel Josef Šafařík nebo malíř Antonín Mánes, který v paláci rovnou bydlel. A jako archivář zde působil také jeden z nejrozporuplnějších talentů českých dějin – básník, národní buditel a také pravděpodobný padělatel Rukopisu královédvorského a Rukopisu zelenohorského, které měly povzbudit národní hrdost, Václav Hanka.
Do historie Národního muzea výrazně zasáhl František Palacký, monumentální historik, politik, spisovatel a národní organizátor, nazývaný ještě za života „Otcem národa“. V roce 1840 vypracoval velkorysou koncepci novostavby muzea jako součást ambiciózního projektu střediska vědy a kultury. Mělo být postaveno na dnešním Smetanově nábřeží v Praze a pojmenováno Francisceum na paměť tehdy již zemřelého císaře Františka I. (Poklona císařské rodině nemusela být úplně na škodu...)
Palacký navrhoval, aby v budově byly výstavní sály pro geologii, mineralogii, zoologii, botaniku a další, a také knihovna, studovny, depozitář. Přišel i s ideou panteonu se sochami a portréty velkých Čechů. Nápad se nevyvíjel nijak přímočaře. Nejdřív neprošel, a Národní muzeum se nastěhovalo do (dnes již zbořeného) Nostického paláce Na Příkopě. Jeho sbírky narůstaly, takže i ten mu přestal stačit. Nakonec v roce 1876 darovala městská rada pro novou muzejní budovu pozemek na horním konci Václavského náměstí. Pak se zase vedla jednání, takže stavba novorenesanční budovy začala, i s přihlédnutím k dávným idejím Františka Palackého, v roce 1885. To už ovšem byl Otec národa devět let po smrti... Stavba a hlavně vybavení sálů se protáhly až do roku 1901.
Dramatické dějiny se na budově podepsaly i tím, že v květnu 1945 střední trakt muzea s pracovnami a zoologickými sbírkami poničila dělostřelecká palba a letecká bomba z jednoho z posledních prchajících německých letadel. Při okupaci Československa v srpnu 1968 sovětští vojáci zcela nepochopitelně poškodili hlavní průčelí muzea střelbou ze samopalů a kulometů.
Dnes je Historická budova Národního muzea spojena podzemním tunelem s Novou budovou – bývalým Federálním shromážděním. Pod Národní muzeum patří rovněž dalších patnáct muzejních objektů a památníků v Praze i mimo metropoli. Od 8. července 2011 do 28. října 2018 byla Historická budova uzavřena kvůli celkové rekonstrukci. Teď se zde postupně otevírají nové přírodovědné a historické expozice. Podíl, který na rekonstrukci má společnost Siemens, běžný návštěvník ocení hlavně díky klimatizovaným prostorám i modernímu osvětlení vitrín a otevřených scén, které napomohlo k tomu, že se klasické muzeum se statickými exponáty změnilo v moderní instituci, jež poutavě vtahuje úplné laiky i poučené zájemce do poznání světa kolem nás.
Vypravte se s námi do historie české energetiky, společně ale nahlédneme i do její budoucnosti. Hostem podcastu je Tomáš Hüner, ředitel divize chytré infrastruktury v českém Siemensu, který se oblasti energetiky věnuje již více než 30 let.
Průmyslové metaverzum – nový svět, který zrcadlí a simuluje skutečné stroje, továrny, města, dopravní sítě a ostatní i velmi složité systémy – nabídne svým aktérům interaktivní reprezentace a simulace skutečného světa v reálném čase. V dějinách průmyslu představuje zcela novou kapitolu, kterou začínáme společně psát.
Reprezentativní budova Opery v Dubaji, hlavním městě stejnojmenného emirátu, v sobě skrývá špičková zařízení Siemens, která symbolizují pronikání moderních technologií této společnosti nejenom do exkluzivních koncertních sálů. Jsou také příkladem pro budování inteligentních měst.
Budoucím trendem zemědělství je udržitelné pěstování plodin s méně zdroji a bez použití chemických přípravků. Aby zemědělci mohli vyhovět těmto novým nárokům a požadavkům, musejí úzce spolupracovat s průmyslem, který jim dokáže poskytnout potřebné nástroje. Jak dobře může taková spolupráce fungovat, názorně předvádí FRAVEBOT – robot, který na brněnské rodinné farmě Ráječek monitoruje a sklízí jahody.
