Hybridní výroba mění pravidla hry
Aditivní výroba – 3D tisk a subtraktivní výroba – obrábění. To jsou dva klíčové procesy, které kombinuje unikátní řešení z produkce společnosti SinuCraft – hybridní CNC robot řízený řídicím systémem Sinumerik ONE.
Vody mezi norskými městečky Oppedal a Lavik brázdí den co den mohutný trajekt. Loď dlouhá 80 metrů a široká 20 metrů se k pobřeží blíží tiše a majestátně jako bílá velryba. Teprve když dokořán otevře svá „ústa“, ozve se řev motorů. To startují desítky nákladních automobilů, které vyjíždějí z paluby na pevnou zem. Z paluby lodi, kterou pohání elektřina.
Trasa lodi měří šest kilometrů a trajekt ji propluje čtyřiatřicetkrát denně. Jeho cesta navazuje na evropskou silnici E39, což výrazně zhušťuje zdejší provoz. Ještě donedávna tady jezdil trajekt s klasickým dieselovým motorem a každý rok spálil jeden milion litrů nafty! Do norské krajiny tak nejen dopadaly emise v objemu 2 680 tun oxidu uhličitého, ale kromě toho se okolím šířil nepříjemný hluk. Nyní je tento problém vyřešen díky elektrickému pohonu lodi.

Trajekt na elektrický pohon, který neprodukuje absolutně žádné emise a je tichý jako tajemný přízrak, představuje první a jediné plavidlo svého druhu na světě. Má kapacitu 360 cestujících a 120 vozidel a jen polovinu váhy běžného trajektu. Je totiž vyroben z hliníku a nikoli z oceli jako ostatní lodě. I proto je lodní konstrukce odolná proti korozi, aniž by potřebovala speciální antikorozní nátěr. Minimální nároky na údržbu výrazně snižují provozní náklady.

Unikátní plavidlo se zrodilo díky soutěži o nejekologičtější trajekt, kterou před pěti lety vyhlásilo norské ministerstvo dopravy a spojů. Dieselová loď natolik narušovala jinak idylické prostředí dané lokality, že situaci bylo třeba řešit. Vítězné plavidlo vzniklo ve spolupráci konstruktérů společnosti Siemens a norské loděnice Fjellstrand. Přestože trajekt vozí deset tun lithium-iontových baterií, je – jak už bylo řečeno – zhruba o polovinu lehčí než konvenční trajekty obdobných rozměrů. Kromě konstrukce z hliníku za to vděčí také nižší váze samotného pohonného systému. Celkový provoz trajektu je levnější než při spalování nafty.

Akumulátory trajektu dokáží pojmout 1 000 kilowatthodin elektrické energie, jež proudí do dvojice elektromotorů, každý s výkonem 450 kilowat. To trajektu vystačí na zhruba tři dvacetiminutové cesty mezi městy a pak je třeba akumulátory dobít. Aby byla doprava plynulá, v obou přístavištích jsou nainstalovány ještě další baterie o kapacitě 260 kilowatthodin, z nichž jsou lodní akumulátory dobíjeny při každé zastávce lodi. Tím konstruktéři vyřešili i problém s omezeným výkonem místní rozvodné sítě. Kdyby se totiž trajekt při každé zastávce dobil rychle přímo z ní, pravděpodobně by tím vyhodil pojistky v domácnostech v širokém okolí. Baterie v přístavištích jsou pomalu nabíjeny během doby, kdy je trajekt na moři, a jakmile dorazí, nahromaděnou energii mu bleskově předají.
Trajektů na elektrický pohon by Norsko potřebovalo zhruba padesát, na tolika místech se potýká s negativními dopady využití dieselových motorů v lodní dopravě. Snad se dočká. A s ním i celá naše těžce zkoušená planeta.
