Průměrný Pražan spotřebuje každý den sto jedenáct litrů vody. Pokud toto číslo vynásobíme jedním a čtvrt milionem obyvatel a přičteme spotřebu firem, dostaneme se přibližně ke třem tisícům litrů pitné vody, které je nutné v průběhu dne každou vteřinu získat, upravit přivést do hlavního města. Tento logistický oříšek před více než čtyřiceti lety vyřešila unikátní stavba na řece Želivce.
Pitnou vodu tekoucí z kohoutku vodovodního řadu považujeme v našich krajích za naprostou samozřejmost. Málokdy přemýšlíme o jejím původu. Je kvalitní, čistá, zdravotně nezávadná, poměrně levná a je tu, kdykoliv ji potřebujeme. Prostě tu je a příliš se nezajímáme o to, kde se vzala. Její cesta je přitom často velmi zajímavá. Například voda, kterou si do sklenice natočíte v Praze, má za sebou více než šedesát kilometrů dlouhou cestu komplexem vodohospodářských děl, která jsou unikátní i v celosvětovém měřítku. Sedmdesát procent vody sem totiž přitéká z vodní nádrže Švihov, známé veřejnosti též jako Želivka. Čistého, průmyslem nezasaženého a řídce osídleného údolí řeky Želivky si vodohospodáři všimli již v šedesátých letech minulého století. Oblast byla ve všech ohledech ideální pro získávání pitné vody. Bylo proto rozhodnuto o výstavbě vodní nádrže, úpravny a souvisejících technologií. Stavba trvala plných sedm let a první zkušební odběry byly zahájeny 25. května roku 1972. Již od začátku byla úpravna svým maximálním výkonem 3 300 litrů za vteřinu největší v tehdejším Československu. Primát si drží dodnes a svým výkonem, který se mezitím více než zdvojnásobil, se řadí mezi největší úpravny i v evropském měřítku.
Úpravna využívá systém čtyř vodních nádrží rozmístěných v povodí řeky Želivky. Úkolem tří menších děl, představných nádrží Trnávka, Němčice a Sedlice, je zachycovat splaveniny. Jako rezervoár slouží až vodní nádrž Švihov, umístěná čtyři kilometry nad soutokem Želivky se Sázavou. Osm set šedesát metrů dlouhá hráz se klene do výšky padesáti osmi metrů a i ve své koruně je sedm metrů široká. Vytváří jezero dlouhé třicet devět kilometrů, které zadržuje 309 milionů metrů kubických vody a rozlévá se na ploše více než šestnácti set hektarů. Čistě pro porovnání, známé Máchovo jezero má plochu téměř šestkrát menší, rybník Rožmberk je menší třikrát. V nádrži je umístěn sdružený objekt se dvěma odběrnými věžemi a bezpečnostním přelivem. Od roku 2004 zde pracuje i malá vodní elektrárna vybavená Francisovou turbínou o instalovaném výkonu 450 kW. Technickou lahůdkou jsou pak dva mosty. Prvním je napůl zatopený most nerealizované dálnice z dob protektorátu, dnes vedoucí odnikud nikam. Druhým je dvoupatrový dálniční most přes řeku Želivku na sedmdesátém sedmém kilometru dálnice D1. Starý nižší most nevyhovoval potřebám dopravy, a tak byla na jeho základech postavena o několik metrů výše nová mostovka.
Voda z nádrže Švihov je čerpána čerpadly do úpravny v Nesměřicích, vzdálené sotva tři sta metrů od hráze. Zde je čištěna, ozonizována, chlorována a je upravována její kyselost. Pracoviště zde podléhají přísným bezpečnostním opatřením a kvalita produkované vody je vícenásobně průběžně kontrolována. Své uplatnění tu dodnes mají i legendární pstruzi chovaní ve dvou kontrolních nádržích. Co však dál? Z Něsměřic do Prahy to je ještě dobrých pětačtyřicet minut jízdy autem. Ke slovu tak přichází další obdivuhodná stavba. Padesát dva kilometry dlouhý vodní přivaděč. Svou délkou zaujímá páté místo na světě a třetí v Evropě. Má podobu ve skále raženého tunelu o průměru 2,6 metru, je veden osm až stoosmdesát metrů pod povrchem a je proveden jako tlakový a gravitační. Voda teče až na jižní okraj Prahy zcela samospádem bez nutnosti přečerpávání. Přivaděč začíná regulačním vodojemem o objemu 16 600 metrů kubických, který zajišťuje plynulé zásobování.
Po zhruba patnácti hodinách doteče voda do Vestce u Jesenice. Zde končí přivaděč uzávěrovou komorou, kde se větví na dvě potrubí uzavíratelná klapkovými uzávěry. Ta pokračují do vodojemů o celkové kapacitě 200 tisíc metrů krychlových, což umožňuje nejen vykrývat výkyvy ve spotřebě vody v průběhu dne, ale poskytuje rezervu i pro nutné revize přívaděče nebo výpadky. Vodojemy jsou tvořeny čtyřmi nádržemi o půdorysu 140 x 47,5 metru. Voda v nich pobude v průměru dalších 15 hodin, než se znovu vydá na cestu. Proto je zde pamatováno i na dochlorování. Z Vestce se rozbíhá pět hlavních vodovodních řadů, které rozvádějí pitnou vodu dále do Prahy. Za zmínku stojí napojení vodojemu v Ládví. K němu vede dvaadvacet kilometrů dlouhý řad o průměru 1,2 metru, který obchází kolem města. V místě křížení s řadem vedoucím jizerskou vodu z Káraného jsou oba systémy propojeny.
Voda z Želivky proudí do žíznivé Prahy, ale i do okolí Kladna, Berouna a části kraje Vysočina, už více než čtyři desetiletí. Za tu dobu úpravna v Nesměřicích zpracovala přes čtyři miliardy metrů krychlových pitné vody. Vždy v dobré kvalitě, bez větších výpadků nebo problémů. Naštěstí nic nenasvědčuje tomu, že by se na tom v příštích desetiletích mělo cokoliv měnit. S vodou z Želivky můžeme počítat i nadále.
Vypravte se s námi do historie české energetiky, společně ale nahlédneme i do její budoucnosti. Hostem podcastu je Tomáš Hüner, ředitel divize chytré infrastruktury v českém Siemensu, který se oblasti energetiky věnuje již více než 30 let.
Průmyslové metaverzum – nový svět, který zrcadlí a simuluje skutečné stroje, továrny, města, dopravní sítě a ostatní i velmi složité systémy – nabídne svým aktérům interaktivní reprezentace a simulace skutečného světa v reálném čase. V dějinách průmyslu představuje zcela novou kapitolu, kterou začínáme společně psát.
Reprezentativní budova Opery v Dubaji, hlavním městě stejnojmenného emirátu, v sobě skrývá špičková zařízení Siemens, která symbolizují pronikání moderních technologií této společnosti nejenom do exkluzivních koncertních sálů. Jsou také příkladem pro budování inteligentních měst.
Budoucím trendem zemědělství je udržitelné pěstování plodin s méně zdroji a bez použití chemických přípravků. Aby zemědělci mohli vyhovět těmto novým nárokům a požadavkům, musejí úzce spolupracovat s průmyslem, který jim dokáže poskytnout potřebné nástroje. Jak dobře může taková spolupráce fungovat, názorně předvádí FRAVEBOT – robot, který na brněnské rodinné farmě Ráječek monitoruje a sklízí jahody.
