„Česká republika je vysoce stabilní ekonomikou v rámci Evropské unie, průmysl nás živil, živí a jsem přesvědčen o tom, že ještě dlouho živit bude. I v minulosti procházel mnoha změnami a transformacemi a vždy se dokázala adaptovat a vždy byl hnací silou české ekonomiky. Dnes prochází něčím, čemu říkáme Průmysl 4.0, který představuje další z velkých strukturálních změn, jež průmysl čekají. Myslím si, že tato změna v sobě obsahuje jak rizika, tak příležitosti,“ říká v úvodu našeho rozhovoru Radek Špicar, víceprezident Svazu průmyslu a dopravy ČR.
Rizikem je to, kdybychom tak říkajíc zaspali a nestihli se těmto změnám přizpůsobit. Dokážu si i představit katastrofický scénář, kdy by se pak průmysl dokonce naopak mohl stát zátěží pro celou ekonomiku. Příležitost ale vidím v tom, že když nezaspíme, což se doufám nestane, tak dostaneme možnost zase o kousek dohnat vyspělý průmyslový svět, třeba německý. A je jenom na nás, jestli tuto příležitost využijeme, anebo ne.
K tomu, abychom ji plně využili, je potřeba několika věcí. Za prvé, podniky musejí samy chtít a do jisté míry si i samy pomoci. Z tohoto pohledu se podniky dělí na dvě velké skupiny. V té první jsou firmy, které patří do zahraničních koncernů. Ty to budou mít o něco jednodušší, protože jejich matky jim v tom budou schopny a předpokládám, že i ochotny, pomoci. A potom jsou zde podniky, které jsou představovány českým kapitálem. Ty sice tuto pomoc mít nebudou, ale zase naopak si mohou samy svobodně zvolit řešení, která pro ně budou výhodná, realizovat pouze to, co pro ně bude dávat smysl, a nakonec možná budou schopny celou transformaci uskutečnit rychleji a někdy i levněji.
Neřekl bych, a z čeho mám opravdu radost, je, že české dcery nadnárodních koncernů projevují skutečný zájem a aktivně pomáhají české ekonomice i českým podnikům tím, že jim vysvětlují, co to Průmysl 4.0 je, a ukazují jim na vlastních příkladech, kterým směrem se vydat. Zároveň ale vidím spoustu českých firem, které mají dostatečné know-how na to, aby mohly ostatním českým podnikům pomáhat s digitalizací.
Stát zde určitě hraje velmi významnou roli, poněvadž může tento proces buďto komplikovat a zpomalovat, anebo urychlovat a zjednodušovat. Situace u nás vypadá tak, že se vláda minimálně tváří, že by chtěla pomáhat a že chápe, jak důležité to celé pro českou ekonomiku je. S konkrétními aktivními kroky poprvé přišel ministr Mládek, který nechal zpracovat strategický materiál s názvem Průmysl 4.0 (Industry 4.0) a ten představil v roce 2015 na Mezinárodním strojírenském veletrhu v Brně. Od té doby probíhají diskuse, jak by vlastně měla vypadat organizační struktura „našeho“ Industry 4.0, která by se už netýkala jen průmyslu, ale také například trhu práce a vzdělávání.
„Stát může transformační proces buďto komplikovat a zpomalovat, anebo urychlovat a zjednodušovat.“
Tato revoluce je totiž velmi specifická právě tím, že se netýká jen průmyslu jako takového, ale prostupuje celou společností. Bude se jí muset přizpůsobit trh práce i systém vzdělávání a já nemám strach, že by to časem nezvládly. Pokud by to ale stát začal komplikovat, bylo by to pro všechny subjekty, včetně privátních, velmi složité.
Existují dílčí studie, například Česká elektrotechnická asociace provádí opakované průzkumy, které potvrzují, že Průmysl 4.0 je tématem pro většinu firem, ale stadium, ve kterém se nalézají, je různé. Někteří zatím pouze vědí, že něco takového existuje, a začínají přemýšlet o tom, co to pro ně bude znamenat. Jsou ale i firmy, které ho již implementují, byť omezeně, a pak samozřejmě ty, které lze považovat za plně digitalizované. A je potřeba, aby ta poslední skupina byla co největší a aby se firmy této transformace nebály a začaly pro to něco dělat.
Paralelně s digitalizací samozřejmě kráčí integrace, tj. začleňování stále větších, nejen výrobních celků do ještě větších celků. Těch procesů existuje ale ještě mnohem víc: kyberfyzické systémy, rozšířená realita (augmented reality), 3D tisk – podob čtvrté průmyslové revoluce je kromě digitalizace celá řada a je jenom na podniku, aby zvážil, co je pro něj to nejdůležitější.
Samozřejmě, na to jsme my experti, že ze všeho uděláme takový „buzzword“, že už o něm nikdo nechce ani slyšet. Před několika lety to byla společenská odpovědnost firem, teď je to Průmysl 4.0. Té averzi dané inflací termínu rozumím, na druhou stranu jsem ale rád, že si takové téma najde cestu nejen k odborné, ale i k široké veřejnosti. Že to je heslo, pod kterým si lidi něco představí, a vědí, že se blíží nějaká změna, se kterou je potřeba počítat a na kterou je potřeba se připravit. Taková inflace pojmů je ale běžná a veřejný prostor je zaplevelen řadou mnohem horších věcí, které ve výsledku vůbec ničemu nepomáhají, a je úplně zbytečné, aby se jimi lidi vůbec zabývali.
To je přesně ta oblast, kterou jsem měl na mysli, když jsem říkal, že někde může vláda výrazně pomoci. Bohužel musím říct, že zde se výsledky rodí velmi pozvolna. Například jednání o vysokorychlostním internetu, na který navíc máme i evropské peníze, je opravdu velmi depresivní a frustrující záležitostí. Doufám ale, že se to zlepší, poněvadž infrastruktura je oblast, kde vláda skutečně hraje klíčovou roli, stejně tak jako v oblasti regulací, legislativy nebo přizpůsobení trhu práce a vzdělávacího systému. Pozitivní je, že business si jako obvykle uvědomuje, že nemůže čekat na stát, až něco udělá, a začíná konat sám. Velmi zajímavý je projekt na síť internetu věcí, který financuje T-Mobile jako soukromá firma. Již mají spoustu firem, které tu síť začínají využívat pro velmi levný přenos malého množství informace. To jsou příkladné aktivity, na které já vsázím.
Zatím ne příliš, ale doufám, že Průmysl 4.0 bude brzy velkým tématem i pro malé a střední firmy, i když třeba ne s tak velkými investicemi. Ale zase s tou výhodou, že menší firmy mohou být rychlejší, flexibilnější a nemusejí se starat o to, jaké řešení je např. na úrovni matky, ale mohou si ho svobodně zvolit a tzv. ušít na míru. Tyto firmy mají velký prostor pro zlepšení a doufám, že si to uvědomí a že toho využijí. Ona to pro ně ale bude i nutnost, poněvadž tu je těsná provázanost mezi malými a velkými firmami. Proto je také špatné jakékoliv omezování velkých firem, například prostřednictvím Evropské komise. Když se omezují velké firmy, omezují se tím i malé. Velké firmy vyvíjejí tlak na malé, aby byly kompatibilní. Máme u nás už pár skvělých příkladů menších a středních firem, které perfektně dokážou přes informační systémy propojit nákup a výrobu s distribucí, s prodejem, s predikcí budoucnosti trhu nebo s novými materiály. Pokud firma zainvestuje do těchto řešení, její konkurenceschopnost se může výrazně zvýšit.
Úkolem svazů, jako je ten náš, by mělo být tyto příklady v praxi nacházet a formou případových studií ukazovat jiným firmám. Tzn. vytipovat zajímavé firmy, které prošly nebo procházejí procesem digitalizace, vypracovat na to případovou studii a ukázat členské základně, co to obnáší, jak dlouho to trvá a jaké to může mít přínosy.
Aktuálně probíhají práce na vypracování struktury, jakým způsobem by se vláda měla bavit s businessem, abychom viděli, jaké změny ve fungování státu to bude vyžadovat. Vzniká akční plán, na který budeme dohlížet, aby ho vláda dodržela. Vláda bohužel často považuje za splněný úkol, když vznikne strategie, ale už neřeší, aby ji někdo naplnil. Pokud by k naplňování nedošlo, musíme být připraveni s vlastními projekty a vlastní pomocí, poněvadž se musíme snažit zajistit, aby průmysl prošel těmito změnami co nejrychleji a co nejlépe.
Přesně tak. Naše úloha je trojí. Za prvé vyvíjet tlak na vládu, aby upravila prostředí tak, jak ho budeme potřebovat, abychom se s revolucí úspěšně vyrovnali. Za druhé, vymýšlet a spolu s vládou prosazovat věci, které je třeba měnit, aby to celé mohlo fungovat. A za třetí informovat o všech těchto změnách členskou základnu a být jim jakýmsi průvodcem a rádcem a ukazovat jim, co to vlastně obnáší, jak se s tím vyrovnali ostatní apod.
V evropském kontextu vidím situaci v ČR celkem pozitivně. Byli jsme jednou z prvních zemí, která tuto novou situaci pojala koncepčně, kde vznikla nějaká institucializovaná struktura komunikace mezi průmyslem a vládou. Naše slabé místo je ale v naplňování strategií. Doufám však, že toto bude jedna z prvních strategií, která u nás bude skutečně bezezbytku naplněna. Pokud ne, tak se může stát, že to, co nás dříve táhlo nahoru (průmysl), se velmi rychle může změnit v zátěž.
Vypravte se s námi do historie české energetiky, společně ale nahlédneme i do její budoucnosti. Hostem podcastu je Tomáš Hüner, ředitel divize chytré infrastruktury v českém Siemensu, který se oblasti energetiky věnuje již více než 30 let.
Průmyslové metaverzum – nový svět, který zrcadlí a simuluje skutečné stroje, továrny, města, dopravní sítě a ostatní i velmi složité systémy – nabídne svým aktérům interaktivní reprezentace a simulace skutečného světa v reálném čase. V dějinách průmyslu představuje zcela novou kapitolu, kterou začínáme společně psát.
Reprezentativní budova Opery v Dubaji, hlavním městě stejnojmenného emirátu, v sobě skrývá špičková zařízení Siemens, která symbolizují pronikání moderních technologií této společnosti nejenom do exkluzivních koncertních sálů. Jsou také příkladem pro budování inteligentních měst.
Budoucím trendem zemědělství je udržitelné pěstování plodin s méně zdroji a bez použití chemických přípravků. Aby zemědělci mohli vyhovět těmto novým nárokům a požadavkům, musejí úzce spolupracovat s průmyslem, který jim dokáže poskytnout potřebné nástroje. Jak dobře může taková spolupráce fungovat, názorně předvádí FRAVEBOT – robot, který na brněnské rodinné farmě Ráječek monitoruje a sklízí jahody.
