Architektura

Duch starých fabrik

Vladimír Duduc
0

V českých i slovenských městech probíhá rozsáhlé bourání továrních budov. Volných ploch vhodných pro novou výstavbu se už v širších centrech nedostává a v objektech, které zůstaly po výrobních podnicích, se už dlouho nic nedělá. Srovnat je se zemí je však v mnoha případech kulturním barbarstvím. Staré průmyslové areály totiž mají nenahraditelného genia loci, ducha místa.

Nejohroženější jsou objekty, které ztratily svoji původní funkci a nejsou kulturními památkami. Opuštěné průmyslové podniky se propadají do kategorie tzv. hnědých parků a jsou terčem ničení. Tvoří přitom nezaměnitelnou tvář městských částí, na které se dívaly mnohé generace. Jen v Bratislavě takto nenávratně zmizely továrny Kablo, Gumon, BEZ, Grünebergova kartáčovna, Danubius-Electric anebo mlýn a pekárna Jedľa. Mnohé navíc zbourali bez povolení. Poznávací hodnota není to jediné, co historický industrial nabízí. Ne každý takový objekt se musí stát pouze muzeem.  Mnohé jsou vhodné ke konverzi, využití k rozmanitým novým účelům. Zvláště v zahraničí najdete spoustu příkladů, že to jde. První vlaštovky se však začínají objevovat už i na Slovensku – Stará sladovna v Bratislavě byla přebudovaná na restauraci, stavomontážní hala bratislavské panelárny na centrum architektonického designu anebo parní mlýn v Šamoríně na obchodní dům. Je jich však poskrovnu.

Košický pivovar už ve městě nenajdete 

Vůně uhlí

Průmyslový komplex Zollverein nedaleko Essenu ukazuje úspěšnou transformaci těžkého průmyslu na služby. Stal se z něho největší přírodní důlní skanzen na světě. Ještě před dvaceti lety tu panoval čilý pracovní ruch, dnes těžební prostory a výrobní haly vyplňují muzea a umělecké expozice. Hluk běžících pásů nahradily koncerty a hudební soutěže. Zatímco většině měst v Německu dávají identitu gotické katedrály, obyvatelé Zollvereinu se ztotožnili s horníky a oceláři. Zahraničních příkladů, jak lze skloubit historický industrial s modernou, je nespočet. Bývalé plynojemy Gasometer ve Vídni investoři přestavěli na nákupní centrum a kanceláře. Nový význam dostala i stará fabrika automobilky Fiat v italském Turínu, kterou přebudovali na hotel, nákupní centrum a výstaviště. Ve Spojených státech revitalizovali celé město. Lowell ve státě Massachusetts byl centrem papírenského a textilního průmyslu. Pro potřeby továren a manufaktur vybudovali v okolí řek síť kanálů. Město začalo upadat s přesunem výroby do zemí s levnější pracovní silou. V 70. letech si vedení města muselo vybrat – postavit nové moderní město, anebo zachránit to, co chátralo. Vybrali si druhou možnost a město dodnes žije z turismu. 

Ostravské barvy

Čítankovým příkladem jsou i Vítkovické železárny a důl Hlubina. Už podruhé se tu v létě konal největší moravský hudební festival pod širým nebem Colours of Ostrava, který tento ok navštívilo 33 tisíc lidí. Interpreti mnohých žánrů vystupovali na dvanácti pódiích mezi továrními komíny, rezavým potrubím a vysokými pecemi. Na jedné straně úzké uličky mezi cihlovými zdmi a všudypřítomný prach a na druhé straně obrovské prostranství hlavního pódia dávaly možnost vychutnat si festival různými způsoby. Kdo netrpí akrofobií, mohl si industriální komplex prohlédnout jako na dlani z bývalé vysoké pece z výšky takřka 70 metrů. Z nadhledu se staré potrubí vine areálem jako chapadla chobotnice a hlavně v noci, kdy je nasvícené, vytváří nevšední atmosféru. „Od maximální euforie po maximální depresi,“ napsal jistý bloger po festivalu. Areál Vítkovických železáren s dolem Hlubina byl jediný komplex v Evropě, kde nepřetržitě 162 roků setrval celý hutnický proces na jednom místě – od těžby uhlí přes úpravu a výrobu koksu až po samotnou produkci surového železa. Spojení mezi jednotlivými částmi zajišťovaly pásové dopravníky, zavážecí zařízení a dopravní mosty. Proto je unikátní industriální památkou a symbolem Ostravy. 

Areál Vítkovických železáren s dolem Hlubina se postupně mění na vzdělávací a kulturní centrum.

V roce 2008 ho zapsali jako vůbec první českou památku na seznam Evropského kulturního dědictví. Těžba uhlí skončila v roce 1991 a sedm let poté vyhasly i vysoké pece. Z areálu se stala technická památka a během prohlídky, která trvá přibližně 100 minut, návštěvníci absolvují v tajemných útrobách železáren krok po kroku celou trasu výroby surového železa. Důl Hlubina se navíc dočká velkorysé rekonstrukce. Sdružení Dolní oblast Vítkovice získalo z evropských fondů dotaci 192 milionů českých korun na přebudování historických budov dolu na vzdělávací a kulturní centrum. Přestavba by měla skončit na začátku roku 2015. Objekty se přemění na netradiční ateliéry, klubovny, zkušebny, prezentační prostory anebo sály. Nové využití čeká na staré koupelny, kompresorovnu, těžební věž, trafostanici, jídelnu a sklad.

Bratislavské veverky

Na Slovensku příklad podobných rozměrů nenajdete, i když se už podařilo několik historických industriálních objektů zachránit před developerskými skupinami. Symbolem je Bratislavská továrna na nitě, známá také jako Závody MDŽ. Stará přádelna, která je součástí areálu Cvernovky, dnes ukrývá kromě množství uměleckých ateliérů i výstavní prostor s velkou rozlohou, bohužel už nevyužívaný. Co s nimi bude dál, veřejnost neví. Bratislavská cvernová továrna tvoří industriální komplex s autentickým charakterem. Základy Cvernovky položili v roce 1895 vídeňští obchodníci Juraj Richter a Jozef Salcher, kteří se později spojili se známým anglickým výrobcem nití Coats a roku 1900 založili Uherskou cvernovou továrnu.

Ambiciózní projekt Gallerie Cvernovka chtěl prostorám bývalé cvernové továrny vdechnout život.

V roce 1904 už měla osm budov na více místech v Bratislavě a byla významnou výrobnou v celém Uhersku. Vrcholu produkce dosáhla v šedesátých letech, kdy v ní pracovalo až 2 500 zaměstnanců, převážně žen. Továrna zpracovávala bavlnu z celého světa. Pod zánik fabriky se začátkem 90. let podepsala ztráta hlavního dodavatele páry pro barvírnu.

Černá sobota

Cvernovka skončila v rukou společnosti Hamilton Group. V sobotu, 16. června 2012, developer zboural nejhodnotnější objekty bývalé cvernové továrny – kotelnu z roku 1911 a barvírnu z roku 1903. Jednalo se o poslední kompletně dochovaný industriální areál ze začátku 20. století v Bratislavě. Developer chce celý areál včetně staré přádelny, poslední zachované památky, přestavět na multifunkční centrum. Od černé soboty se však ve Cvernovce nebourá ani nestaví.

Nové využití se snažil vdechnout starým prostorám ambiciózní projekt Gallerie Cvernovka neziskové organizace Čerstvé ovoce. V posledních dvou letech se tu na společenských akcích střídaly týdně stovky lidí všech věkových kategorií. Stavební úřad městské části, ve které Cvernovka stojí, však zakázal jejich organizování. Prostor je totiž papírově veden jako sklad a ve skladu se nemohou konat veřejné akce. „Svému účelu tak slouží už jen objekty jako Cafe Cverna a ateliéry, které se nacházejí v polyfunkční budově,“ říká architekt Martin Brix z Čerstvého ovoce. Původní velký prostor se dělí na ateliéry, kde působí nejrůznější skupiny mladých tvořivých lidí – malířů, architektů, designérů, fotografů a módních návrhářů.

Zůstal jen komín

Podobný osud jako Cvernovku postihl i jiné průmyslové památky. Doslova před očima se ztrácí stará průmyslová Banská Bystrica. Jako se z velké části vytratil slavný Měděný hamr, postupně mizí i Stoličková továrna, Furdikovská soukenka či Slovenka. Například budova bývalé Slovenky byla poslední stavbou postavenou podle baťovského modelu. Památkáři trvají aspoň na zachování Furdikovského domu, jedné z posledních zachovaných staveb. Minulostí už je i historický košický pivovar. Na jeho místě vyrostl multifunkční komplex Cassovar, přičemž z pivovaru zůstal jen komín, který byl jeho součástí od roku 1857. S výškou 60 metrů patří k dominantám města. Stavbaři ho museli zpevnit několika tisíci tunami betonu a piloty. Tolik štěstí neměla původní víceposchoďová administrativní budova, která se v důsledku vibrací z intenzivní výstavby v okolí naklonila o tři metry. Poněvadž hrozilo její zřícení, zbourali ji.

Technické dědictví je poměrně nový fenomén. Už účastníci Memoranda ve francouzském důlním centru Le Creusot v roce 1976 upozorňovali, že tyto hodnoty lze těžko zakomponovat do klasických kritérií památkové péče. Setkání v Le Creusot vyvolala předchozí odborná setkání v Ironbridge v roce 1973 ve Velké Británii, kde na konci 50.let začala radikální likvidace objektů, jenž se později začaly nazývat průmyslovým dědictvím. V této době v Británii v rámci globalizačních tendencí začal kolabovat průmysl. Investoři odcházeli do rozvojových zemí za levnou pracovní silou. Se zánikem těchto objektů zmizely velmi významné projevy celého společenského rozvoje dokumentující formování průmyslové společnosti od druhé poloviny 18. století. Krátce po setkání v Le Creusot podnítilo UNESCO vytvoření organizace, která by se soustředila na industriální dědictví. Ta pak vznikla v roce 1978. Před deseti lety Mezinárodní výbor pro obnovu industriálního dědictví sestavil Chartu industriálního dědictví.

 

Tovární vernisáž

Existují však i pozitivní příklady. Třebas projekt revitalizace areálu bývalé Bratislavské teplárenské společnosti se zděnou turbínovou halou od Dušana Jurkoviče, která byla v roce 2008 vyhlášena kulturní památkou. Navrhla ho světoznámá londýnská architektonická kancelář Zaha Hadid Architects. Na ploše přibližně 50 tisíc čtverečních metrů by měly vyrůst kanceláře, byty a obchody.  

Vernisáž v továrně

Co je však důležité, historická budova spolu se třemi menšími objekty se zachová a stane se z ní kulturní centrum. Budou ji obklopovat oblé mrakodrapy bez ostrých hran. Původně jich mělo být sedm, podle aktualizovaného plánu pět. Investor Penta Investments plánuje z této zóny vytlačit auta do podzemních garáží. Cyklisti budou mít zabezpečen volný pohyb. Anebo bývalé kasárny v Košicích. Desetiletí byly obehnané vysokým plotem a chátraly. Dnes se kasárny změnily na centrum kreativního průmyslu Kultur-park. Největší investiční projekt Evropského hlavního města kultury stál více než 26 milionů eur. 

Bývalé kasárny se změnily na centrum kreativního průmyslu

Ve třech budovách se nacházejí multifunkční sály určené pro koncerty, divadelní představení a přednášky. Samostatnou část tvoří galerie, jejíž součástí je i pět menších pavilonů. Celkem se jedná o 20 tisíc čtverečních metrů pro kulturu. Zrekonstruovaná kasárna už nemají plot, čímž se symbolicky otevřela veřejnosti. Takový osud by si zasloužily i další unikáty průmyslové architektury, ale většina jich už je srovnaná se zemí.

zdroje: Jozef Jakubčo a archiv

Diskuze k článku

Pro přidání komentáře je nutné se přihlásit přes facebook. Přihlásit se

Vaše komentáře

Zatím nebyl přidán žádný příspěvek. Buďte první.

Mohlo by vás zajímat

 
Galerie