Architektura

Tajemné místo vedle Eiffelky

Vladimíra Storchová
0

Jean Nouvel stvořil odhmotněnou hmotu, oproštěnou od běžných prvků architektury a vše vtěsnal na parcely mezi původní zástavbou, které se klidně dotýká a prorůstá do ní.

Vybudovat na břehu Seiny nové muzeum navrhl v roce 1996 prezident Jacques Chirac. Porota v prosinci 1999 ocenila projekty Jeana Nouvela, Petera Eisenmana a Renza Piana, definitivního vítěze vybral sám prezident. Musée de Quai Branly se otevřelo v roce 2006.

Hra na schovávanou

Není to nic monumentálního – Nouvelovo dílo nesahá na mraky, ani nestaví na odiv materiály budoucnosti. Skládá se ze čtyř částí, vyrůstajících z okolních Haussmannových činžáků. Neučesaná, výstřední forma i nesourodost různých objemů vyvolala řadu diskusí, ale Nouvel správně usoudil, že muzeum primitivních kultur nesnese tradiční západní postupy. A už vůbec nechtěl stvořit karikaturu domorodých staveb. Ze severní stěny vystupují zavěšené barevné kvádry, přístupová cesta k muzeu vede přes bujnou vegetaci evokující divokou savanu, která postupně architekturu pohlcuje. Zevnitř kvádry slouží jako studovny, i se tu vystavují cenné exponáty. „Hmota“ výstavního sálu, umístěného do ocelové konstrukce o délce 220 metrů, je ukryta mezi vzrostlými stromy v zahradě o rozloze 19 000 m². Strukturu o váze 3 400 tun vynáší 10 metrů nad terén 26 masivních sloupů. Uvnitř jsou na různých výškových úrovních stálé i krátkodobé expozice, vědecká pracoviště, mediatéky, učebny a auditoria. Muzeum má ještě další tři galerie, dvě slouží tematicky zaměřeným výstavám, jedna je multimediální. Na východním konci muzea je na zvýšené platformě nad sály restaurace s vlastním vstupem, terasou a obrovskou skleněnou střechou.

Jižní část s bílou spirálou chodby.

„Muzeum stojí kolem specifické sbírky, vše je navrženo tak, aby objekty vyvolávaly citové reakce, byly chráněny před sluncem, ale také zachytily vzácné paprsky světla nezbytné k rozechvění a probuzení jejich spirituality. Místo je přeplněno dialogy mezi duchy předků, kteří objevovali lidské možnosti, vynalézali bohy a náboženství. Je místem, které je ojedinělé a nezvyklé, romantické a vzrušivé. Architektura tedy musela odmítnout naše současné západní tvůrčí výrazy. Pryč s konstrukcí, technickým vybavením, pláštěm, únikovými schodišti, parapety, sníženým podhledem, projektory, podstavci a vitrínami. Jejich funkce sice musí být zachována, ale ať zmizí z našeho pohledu a vědomí, ztratí se, abychom se mohli pustit do důvěrné rozmluvy s posvátnými předměty. Lehce se to říká, ale obtížné je toho dosáhnout...Výsledná architektura má neočekávaný výraz. Je archaická? Úpadková? Ne, naopak! Bylo tu použito nejpokročilejších technik: okna jsou velmi rozměrná, transparentní a často potištěná obřími fotografiemi; vysoké, náhodně umístěné sloupy mohou být mylně považovány za stromy nebo totemy; dřevěné sluneční clony obsluhují fotovoltaické články. Prostředky jsou vedlejší, to, co se počítá, je výsledek: co je pevné, mizí, vzniká dojem, že muzeum je prostý přístřešek bez fasády uprostřed lesa. Odhmotnění se tu střetává se symbolickým vyjádřením, umělecké dílo chrání iluze… Zbývá už jen stvořit báseň o místě z jemných protikladů: Pařížská zahrada se stane posvátným lesem s muzeem zanikajícím v jeho hlubinách.“ Jean Nouvel

Pohled na muzeum z Eiffelovy věže

Jde o pocit

Tato stavba je jiný druh zkušenosti, uvízne ve vás něco, na co nezapomenete. Husté a vysoké kopce trávy, vyschlé „vádí“, kterým musíte projít. Architektura tu organicky prorůstá s tím, co charakterizuje Afriku či jiné kultury – ať už jsou to barvy, tvary či obří fotografie na oknech, které zevnitř působí, jako byste skutečně byli obklopeni pralesem… Prostředí, které odpovídajícím způsobem přijalo umění různých kultur ze čtyř kontinentů. Rušný bulvár v těsném sousedství filtruje dlouhá, vysoká, sítotiskem ozdobená skleněná stěna. Lístky se kupují na otevřeném prostranství pod hlavním sálem, ze vstupního sálu umístěného v těžišti budovy vedou cesty do všech částí muzea. Prostoru dominuje prosklený válec depozitáře, který sice archivuje, ale zároveň ukazuje exponáty. Kolem něj se ve spirále odvíjí široká bílá cesta – řeka slov, na podlaze probíhá multimediální show. Autoři expozice velmi šetřili světlem, velkoplošné skleněné tabule vitrín se ve tmě téměř ztrácejí, kontrast k nim tvoří „balvany“ potažené umělou kůží. Prostoru dominují exponáty: zlehka nasvícené vystupují ze stínů, když se přiblížíte, přes sklo je můžete prohlížet z různých stran a nahlédnout, co se odehrává za nimi. Architektura tu decentně ustupuje do pozadí a chtěného šera, pohybujete se volně, jen jinak zbarvená podlaha vás upozorní, že jste už v jiné expozici, jiném kontinentu.

A skutečně, jak uvádí autor projektu, máte chuť šeptat si s bůžkem.

Zahradní architekt Gilles Clémens navrhl zahradu tak, aby časem muzeum pohltila, zeleň zabírá víc než 70 % pozemku

zdroje: Lois Lammerhuber, Oliver Urtado, archiv autorky

Diskuze k článku

Pro přidání komentáře je nutné se přihlásit přes facebook. Přihlásit se

Vaše komentáře

Zatím nebyl přidán žádný příspěvek. Buďte první.

Mohlo by vás zajímat

 
Galerie